Cestou do Vlkova jsme ještě odvezli mého páníčka na autobusák do Jihlavy a vykoupali se v jihlavském nádherném rybníku.

     Do Vlkova jsme dorazili před večeří. Hned po příjezdu jsme se seznámili s fešandou a poloségrou Annie a její paničkou Pavlíinkou. Pak už si nic nepamatuji, protože jsem byl tak vyřízený, že jsem málem nedošel do pelechu. Pořád jsem ale byl ve společnosti svého brášky Chunndy a tak jsem si to maximálně užíval.

   Ráno se šlo na výcvik. Moc jsem se těšil na, to jak budu skákat do vody… Ale ejhle…

Hned na začátku náš výcvikář Karel po nás chtěl, abychom ukázali, jak umíme aportovat. Měl jsem to na háku. Aport mi přeci jde, ne? Pěkně jsem se tam rozeběhl… Vysmátý jsem byl do té doby, než na řadu přišla kačenka. Musel jsem ji donést. Ale to se mi vůbec nelíbilo. Tfuj… Nikdy bych to do huby nevzal…

      Od té doby jsme cvičili aport, aport a znovu aport. Každý den, několikrát….pořád. 

Byli jsme z toho tak unavení, že jsme většinou všechen zbylý čas prochrápali.

I když pár dobrodružství jsme se přeci jen užili. Byli jsme na borůvkách, koupali se v nádržce a v rybníku, ale hlavně jsme řádili s bráchou a s Annie.

      Naše výcviková skupinka dostala název Jedličkárna podle příjmení našeho výcvikáře   Karla, kterému patří velký Dík za trpělivost a profesionalitu. A že s námi bylo práce dost! Musím také uznat, že na konci bylo vidět, že všichni Jedličkvic udělali obrovský pokrok. Nosili jsme kachnu jak z vody, tak i na suchu.

      Také jsme byla jedna velká parta. Sešli se tam prima lidi a psi a dřeli jsme všichni společně jako jeden.

      Už teď mi ty lidičky a psiska moc a moc chybí. Jen doufám, že je už brzy znovu uvidím. Takže Andy s páníčkem, Arwen s Věrkou, Barney se Zdenkou, Brennie s Bárou, a samozřejmě Chunny s Mančou; a pane Jedlička, moc vám děkujeme za bezva týden, moc jsme si to užili. Zdravíme všechny z Liberce a doufejme v brzké shledání.